Vždycky se těším na Velikonoce. Měl jsem to tak už jako dítě, asi hlavně proto, že jednak bylo v pondělí vždycky volno a pak taky bylo obvykle i teplo. Chodili jsme na koledu, nejdřív jsme jako děti dostávali na pomlázku mašle, do tašky vajíčka a něco sladkého, pak když jsme povyrostli, ty mašle zůstaly, ale přidal se k tomu i alkohol, ale hlavně se chodilo kvůli holkám. V posledních letech máme k velikonočnímu pondělí, volný Velký pátek.
Letošní velikonoce byly jiné než obvykle. Jsou to Velikonoce, které jsou otrávené pandemií covidu, ve které jsme už více než rok. Po několika dnech teploty vyskočily na téměř letní úroveň a lidi spolu s oblečením odhodili i rozum a obavy z covidu. Jako kdyby skoro každý už teď neznal někoho, kdo covid měl, nebo dokonce na něj nezemřel.
O velikonoční neděli mě ráno zapípal whatsapp se zprávou od mého kamaráda Antonia z Malagy. Prý, že v Praze nikdo nedodržuje žádná nařízení, nechodíme v rouškách a už vůbec ne v respirátorech, dokonce ani v obchodech je lidi nenosí, lidi si jezdí sem a tam, dokonce prý Moraváci jezdí domů na Moravu a nikdo to nekontroluje. Že je mu to prý divné a těžko tomu může uvěřit. Taky jsem tomu těžko věřil. Navíc nežiju v bublině a kontroly na výpadovkách jsem osobně viděl a zažil.
Prostě mě překvapilo, jaké zprávy o nás putují na druhém konci Evropy. O to víc, že tenhle konec Evropy je moje srdeční záležitost. V okolí mého bytu, se na ulici vidí mnoho lidí bez roušek, ale taky s rouškami. Nezdálo se mi, že by většina lidí na opatření jednoduše kašlala I když rozhodně ne všichni ale současná nařízení dodržují.
Sám jsem měl covid už v první vlně a určitě to nebyla jen lehká chřipka, jak říkají odmítači a zlehčovači. Nemusel jsem do nemocnice, ale měl jsem všechny příznaky jako bolesti svalů, ztráta chuti a čichu, několikadenní teploty, ale hlavně velmi obtěžující a dlouhotrvající suchý kašel, kterého jsem se nemohl zbavit. Regenerace plic pak trvala ještě déle. V mojí nejbližší rodině covidem prošli i další 3 lidi, mezi kamarády, jak v Česku i jinde bych napočítal minimálně dalších 10 lidí a někteří z nich neměli právě nejlehčí formu. Ani oni jejich setkání s covid virem nepopisovali jako rýmičku. Taky to není tak, že jak moje rodina nebo kamarádi byli lehkomyslníci nebo ti, kteří mají další přidružené nemoci nebo se dokonce nestarali o to svoje zdraví. Právě naopak. Prostě covid se chová podivuhodně chaoticky a vezme co je k dispozici.
V době kdy píšu tento článek máme v Česku už více než 27 tisíc obětí a to je v Česku už větší město. Z toho 5000 jen za poslední měsíc a to je zhruba velikost městečka, kde jsem vyrostl. A ten počet zcela určitě není konečný. Konečný účet bude vyšší, zemře více našich maminek, otců, babiček, dědečků, bratrů a sester nebo tet a strýců, ale také „jenom“ kamarádů nebo známých a kolegů. Ostatně i predikce mluvily o 32,5 tisících obětí do konce června. Zřejmě tak jako tak konec června nebude ještě konec pandemie a odhad s největší pravděpodobností nereflektuje možné nové mutace ani další faktory, o kterých dnes nemáme ani potuchy. Už dnešní čísla z nás dělají jednu z nejhorších zemí v Evropě i ve světě. Kdo nevěří, ať se podívá do statistiky worldometers.info a srovná si tabulky dle počtu mrtvých nebo počtu nemocných na 1 milion obyvatel. Komu se chce jít do detailu, může se podívat třeba na země srovnatelné velikosti, např. Rakousko, nebo si může německá čísla vydělit 8, aby se dostal na čísla, kde by bylo jaksi „evropsky únosné“ být, kdyby to v Česku probíhalo jako v civilizované Evropě, kam bychom se rádi řadili.
Jak říká epidemilog je třeba dodržovat 4R: RUCE – ROUŠKY – ROZESTUPY – ROZUM.
Všechno z toho se nám nedostává. Naší vinou. Můžeme debatovat, jestli nošení roušek pomáhá a kde je účelné. V supermarketech se na mě při čekání na placení lepí lidi jako kdyby covid neexistoval, jiní si nedesinfikují ruce. Ale to, co škodí asi nejvíc je ta místní obecná nechuť respektovat jakékoli nařízení a potřeba kverulovat za každou cenu. Pohled na statistiky infikovaných covidem nebo počtu mrtvých v souvislosti s ním mě nenaplňuje žádným optimismem. Nebude to jenom o přešlapech vlády, o které si i já myslím, že je absolutně nekompetentní, což její ministři prokázali v posledním roce mnohokrát, ale také o tom, jestli budeme respektovat nařízení, z nichž ne všechna jsou taková, že bych je nazval úplně blbými. Prostě roušky, rozestupy fungují a fungovaly ale spolu s dalšími opatřeními v zemích, kde na tom taky byli tak špatně nebo ještě hůř než my. Všude šlo společně s daleko restriktivnějšími nařízeními, než jsme kdy měli tady. Ale možná jejich mix byl chytřejší a promyšlenější.
V první vlně covidu asi před rokem se zvednulo něco jako vlna sounáležitosti nebo solidarity a přes neschopnost vlády, která si vzpomněla na doby socialismu, kdy bylo jednoduché nařizovat a zavírat a nařídila a zavřela. Lidi si pomohli, ušili roušky, pro mnohé z nás včetně mě to bylo něco něco, na co jsme chvíli mohli být pyšní. Něco se to změnilo a teď už není na co být pyšný.
Češi mají z nějakého důvodu potřebu všechno dělat oklikou, jinak než by se předpodkládalo. Zatímco Němec obvykle dodržuje nařízení a věci dělá napřímo, Čech naschvál nařízení obejde a nakonec má jakousi škodolibou radost, že ačkoli to udělal po svém, podle něj lépe, tak často, ale ne vždycky, dojde ke stejnému výsledku. Otázkou je, proč to tak je a kde se tenhle přístup vzal. To je ale asi otázka spíše pro sociology. Teď ale, myslím, není čas na okliky a smích zpoza rohu.
Ten den, kdy jsem dostal tu vzpomínanou zprávu, jsem odpoledne, s nasazeným respirátorem, prošel Prahou, protože sedět stále doma není dobré jak pro zdraví fyzické tak ani duševní, a kamarádovi do Malagy nakonec budu muset omluvit.
Vždycky když vidím někoho bez roušky, přemýšlím kdo to je, že je tak nezodpovědný, že ji nenosí a proč ohrožuje své okolí. Měl jsem tendenci si myslet, že to jsou nezodpovědní cizinci různých národností, kterých je Praha plná. V neděli jsem někde mezi Vinohradskou s Slezskou potkal svého kamaráda Pabla, který také roušku neměl. Cizinec. Já s respirátorem, jsem se ho káravě zeptal kde má respirátor on? V kapse řekl… Skoro jsem se cítil jako vyvrhel, že jsem ho upozornil a zůstal mi z toho takový zvláštní pocit. Jemu asi taky. Pravda je, že toto se děje na ulicích, ale už několik měsíců jsem neviděl, že by někdo neměl roušku, anebo v současné době spíše respirátor v supermarketu, nebo ve veřejné hromadné dopravě. Roušky mohou a asi i brzdí covid. Samo o sobě to ale nestačí. Je potřeba se chovat zodpovědně i jinak a v neděli jsem neviděl, že by se tak dělo. Většina těch, kteří to nedodržují jsou Češi!
V bublině na rozhraní Žižkova a Vinohrad, v čtyřúhelníku mého bytu, supermarketů Albert a Lidl a Riegrových sadů, do kterého se mi v posledních měsících zredukoval můj svět jsem viděl plno lidí, kteří pravidla nedodržují, většina je ale dodržovala, hned za tímhle světem to bylo trochu jinak. Tím, jak jsem se v neděli přesunul více do centrálnější části Prahy jsem viděl stav, který jsem si přečetl z té zprávy, kterou jsem dnes začal. Více jsem si všímal lidí, jestli mají roušku, jestli se shromažďují ve větších skupinkách, jestli jejich chování odpovídá době covidové. Sledoval jsem jestli se spíše jedná o lidi mladé, středněvěké nebo starší. Rozhodně nemohu říct, že by alespoň 50% lidí dodržovalo nařízení, která jsou aktuálně platná. Specificky ochrana dýchacích cest. Vypadalo to jako kdyby si snad všichni mysleli, že jsou imunní. Navíc, pokud nařízení dodržuje jen 50 lidí ze 100, pořád je tady těch dalších 50, kteří ohrožují nejenom sebe, ale i ostatní. Nejhorší byla právě ta místa, kde se koncentrovali lidi. Náplavka, kterou jsem viděl jen shora, kde uprostřed bylo asi 5 policajtů, kteří místo aby lidi nutili nasadit respirátory, pohybovali se kolem svých aut a dělali jakoby nic. Vyšehrad byl další příklad. Na obou místech pak shluky pijících lidí, jejich chumly kolem výdejních okýnek. V Riegrových sadech už několik měsíců nechápu ty stánky a jídlem, celou zimu chumly lidí. Nerad to říkám, ale kde neexistuje ochota dodržovat nařízení, mělo by se začít zlehka vynucovat dodržování. Chápu, že nechtějí už opatřeními unavené lidi buzerovat, ale jde o to, že jde o zdraví. Rozhodně nevolám po represích, které jsou mi z duše protivné, ale už to asi jinak nejde než udělit i nějaké pokuty a široce o nich informovat, aby se o tom vědělo. Ti co exemplárně nedodržují postihovat více, o veřejně známých osobách ani nemluvě, v jejich případě je jejich chování zvláště nebezpečné, protože pro mnoho lidí mohou být vzorem. V tomto případě nehodným následování.
S tvrzením, že Moraváci jezdí na Moravu a nikdo je nekontroluje nevím. Fakt je, že Praha byla o prodlouženém víkendu podivuhodně prázdná a musel jsem se zeptat, kde všichni ti lidi jsou, protože tak špatné počasí, aby všichni seděli doma nebylo. Sám jsem nejel nikam. Patřím prostě k těm, kteří současná nařízení dodržují, nebo se o to alespoň maximálně snaží. Taky ale znám někoho z Moravy a vedli jsme debatu, že nařízení se mají dodržovat a že se má sedět v Praze a zkusit si ji užít alespoň tak jak se dá. Prý musí jet lyžovat. Tak odjeli už po několikáté. Cestou mohli ohrožovat jak sebe, tak i ostatní, na rizika nehledě. Při té příležitosti ale mohli ohrozit svoje rodiče, kamarády a známé. Jestli doma nosili všichni roušky jsem se neptal. Znám i někoho, kdo prostě odjel na velikonoční prodloužený víkend na Slovensko. Jak se tam dostal nevím. Čekal bych, že tam nebude vpuštěn. Další příklady, jak se pravidla nedodržují. Znám i další lidi, kteří „musí“ prostě někam jet. Napíšou si potvrzení a jedou. V tohle případě se jedná o lidi, kteří podnikají a nyní se jim hodí, že mají o něco více svobody než ti ostatní. Tak jedou za hranice svého okresu do okresu jiného, kde nemají co dělat a kde by neměli být. Asi mají pocit, jak pěkně nařízení obešli a v duchu se nám ostatním, co z jejich pohledu hloupě nařízení dodržujeme, smějí.
Možná, že kdyby tahle porušení nebyla a respektovali bychom více nařízení a taky se více snažili, už jsme mohli mít dávno menší čísla nakažených a míň mrtvých. Pokud bychom dostali chuť na jídlo z restaurace nebo kafe z kavárny, nemuseli bychom si ho kupovat potupně do papírového kelímku, ale mohli bychom si sednout ke stolu a dostat ho do porcelánu, pivo jsme mohli pít ze sklenice a ne z plastového kelímku, a jídlo jsme si nemuseli nosit v plastové krabičce, ale jíst ho z talíře a dokonce v restauraci, nebo alespoň na jejich terasách.
Tohle všechno, bohužel, rozkližuje společnost a až přijde další problém, těžko se nám bude hledat ta solidarita a sepětí, které se projevilo v první vlně. Po revoluci v roce 1989 jsme nechtěli být jaksi identifikováni s východem Evropy a rádi jsme se označovali, že jsme z Evropy střední, což ostatně rádi děláme i dnes. Nicméně současné chování nás spíše tlačí mezi země, kde pořádek a úcta k němu nic neznamená, kde atakovat území jiných národů se považuje za hrdinství, kde násilí, hrubost a neúcta k pravidlům je považováno za standard. Asi jsme ještě nedospěli do západních civilizačních standardů. Dospějeme tam vůbec někdy?