Mám jednoho kamaráda Tomase, dneska už je vlastně rodinnej přítel. Mám ho rád. On mě asi taky. Čas od času se vidíme a vždycky u toho jsou nějaký pohybový aktivity. Jinak bysme se asi dost nudili. On jezdí za náma sem a chodíme spolu kolem Česka, což máme s kamarádama projekt až do důchodu a letos naplánoval akci v Itálii s jeho kamarádama, který jsem neznal, ale rád poznal. Původně měl jet i jinej kamarád, ale pracovně mu to nevyšlo, tak jsem letěl sám. A dobře jsem udělal. 
Bylo to na konci srpna. Prima let do Bergama a pak jsem se přesunul autobusem do Edolo, což je vesnice uprostřed hor, odkud jsme vycházeli. Den byl skvělej, plnej slunce, ale předpověď úplně skvělý počasí neslibovala. V noci začalo pršet. Dost hustě. Byl jsem na t o připravený. Před odjezdem jsem si koupil speciální nepromokavý kalhoty, nechal spravit svoje horský Hanwag boty, hole jsem měl z minula, taže jsem měl všechno.
Celý trek je asi na 9 dní (víc tady). My jsme si vybrali část, protože jsem neměli víc času. I přes to nepěkný počasí jsme ale drželi plán, i když jsme vyrazili jakmile nepršelo tak hustě. Nakonec místo ráno jsme vyšli na Senteiro 1 asi ve 13 odpoledne. Autem jsme se vyvezli kus nahoru, asi tak 40 minut a začli chůzi do kopce déšť, nedéšť. Marilisa sice anglicky moc nemluvila, ale aspoň se snažila a byla moc milá. Manu ale nemluvil anglicky skoro vůbec, tak to budeme muset zkusit přes španělštinu. Taky jsem se mohl před odjezdem podívat do italštiny, ale nějak mě to nenapadlo. Nějak jsem automaticky předpokládal, že to nebude tak moc potřeba. Ale bývalo by se užilo. Příště holt už budu připravený líp.
Celý bylo naplánovaný tak, že 4 dny v horách. Spaní na horských chatách tam, jídlo tamtéž. Tedy vždycky s polopenzí. Dalo by se asi i bez, ale kdo by se chtěl tahat s tolika jídlem. Potkali jsme za celou dobu jednoho Itala kdesi od Benátek, který si skutečně nesl jídlo s sebou a taky to šel asi celý, zatímco my jen 4 dny, který vybral Tomas, že jsou nejlepší. Ten jinej Ital měl batoh asi 25kg. Měl i stan a všechno co k tomu patřilo. My měli batohy daleko menší. Já jen to, co jsem potřeboval. Kdyby nebyla plánovaná zima, mohli bychom toho mít daleko míň. Já třeba neměl ani spacák, vystačil jsem si s lehkým hedvábným. Ušetřil jsem váhu.
Rifugio Prudenzini byla naše první zastávka na první noc. Velice basic, ale čistý a funkční. Nájemce chaty byl milý. Skoro všechny tyhle chaty se zásobují vrtulníkem, i když tahle zrovna ne, protože tam od letoška měli dotaženou jednoduchou a úzkou silnici, čímž nájemce dost ušetří. Jídlo bylo horský a jednoduchý, žádná pasta ani pizza. Stejně tak bylo i na ostatních. Snídaně taky. Stěžovat si nemůžu, ale až přístě přijede Tomas a bude se jakkoli stěžovat na jídlo tady, tak ho pošlu, kam si budu myslet, že patří.
Další den ráno nepršelo, ale byla docela zima. Ta byla ostatně všechny dny. Takže bez nepromokavý a neprofoukavý bundy a nepromokavých kalhot by to rozhodně nešlo.
Celý to bylo naplánovaný tak, že nebylo zase tak moc náročný. Je pravda, že Tomas vynechal ten nejvyšší
pass v okolí, protože se klouzalo, jak je vidět. Plán na vystoupání na Adamello jsme měli, ale pro špatný počasí modifikovali. Nejsme kamzíci, který jsme ostatně v parku Adamello viděli skákající po obrovských kamenech, který navíc byly vlhký a zasněžený, místama s řetězy a železnými stupačkami. No, možná to nebylo to nejlepší co bychom mohli dělat poslední srpnový víkend. Škoda toho počasí, protože ten druhý den jsme měli šplhat na nejvyšší horu v okolí a přejít pas. Pokud se pamatuju dobře, tak ta měla mít kolem 3600m, ale přesně si nepamatuju a poznámky jsem si neudělal.
Celý 4 dny tam nebyl signál, což byl fajn digital detox. Tomas to nesl se svou lehkou závislostí poměrně těžko.
Přes rifugio, který bylo po cestě a kde jsme se stavili na polívce a pivo jsme se večer dostali do Rifugio Tonolini. Před den bylo plno krásných výhledů, pohledů. Dokonce místy i slunce. Náročný to nebylo, ale Marilisa byla unavená asi nejvíc z nás všech. Taky je to drobná holka asi do 45 kg, řekl bych. Nesla to ale statečně.
Na Tonolini bylo dokonce i pár lidí. Narváno tam ale nebylo. Další den jsem se těšil na to co přijde. Dneska bylo dost deštivo. Když jsme lehce kolem kolem poledne přišli k jedný z vodních elektráren, kterých je tady plno, tak nás ty kluci z obsluhy nechali u nich trochu posušit, uvařili nám i čaj. Dokonce nabízeli, že jestli chceme, zapnou lanovku, kterou je tam zásobujou a kterou se sami dopravujou nahoru a dolů a svezou nás níž k dalšímu Rigugiu Garibaldi, který jse měli naplánovaný na dnešní noc. Ale už to k němu nebylo daleko, tak jsme šli pěšky.
Garibaldi bylo z těch co jsme po cestě viděli rozhodně nejhezčí. Pěkně zrekonstruovaný a i pokoje byly menší s pohodlnýma postelema i když bych neřekl, že ty ostatní by byly nepohodlný. Ale holt to prostředí bylo hezčí. Všude už topili. To taky bylo třeba i pro naše promoklý oblečení. Boty jsme natáhli na sušáky a ráno byly připravený na další den.
Na ten poslední den. Od Rifugio Garibaldi bylo vidět Adamello. Trošku večer a ráno při odchodu do doby, než zase začalo pršet. Všichni říkali, ať se těším na Vale d´Aviolo. Tak jsem se podle pokynů těšil. Ale cesta tam byla ještě dlouhá, asi přes 2 passy. To byl rozhodně nejdelší den a Tomas to tak plánoval od začátku. Vale d´Aviolo začalo v zásadě u Rifugio Aviolo, kde jsme si dali oběd. Tomas opět všechny znal, a když je neznal, znal někoho, kdo zná je. Jako rodina z hor všichni. Údolí jsme prošli ve skvělým počasí, kdy dokonce svítili i slunce. Bylo to takový údolí, kde se pásly krávy, na začátku tam bylo jezero s neuvěřitelně zelenou vodou. Ale po jezeru nás čekaly ještě 2 výstupy. 1 pas a jeden kopec a pak přes les dolů k Edolo. Cestou zase plno divokých zvířat. A poslední rifugio, kde jsme se stavili na pivo. To už bylo ale v zásadě nedaleko Edolo.
Když to zhodnotím, byl to krásnej výlet. Další den se zase vyčasilo a Tomas mě hodil na letiště do Bergama, resp. do města. Cestou mi ukázal jezera po cestě, skoro jakoby byl guide. Na kole to tam kolem těch jezer musí být absolutně skvělý, ale spíš na silničním než na horským. Na letiště jsem pak jel sám. Je to hned vedle města, takže cesta tam nezabere moc času. Měl jsem čas si prohlédnout Bergamo, což je město asi tam na jedno odpoledne nebo 1 den. Mají tam i nějaký muzea, ale já nejsem úplně typ, co musí vidět každý museum nebo galerii. Dal jsem si tam oběd a byl připravenm odletět do Řecka ohřát si tam kosti. Zrušil jsem prostě let do Prahy a místo toho si koupil letenku za 20 euro do Atén. Do Prahy jsem úplně nespěchal a tak proč si neužít další 3 týdny u moře. Ale o tom zase třeba jindy.