Hodně roků jsem se těšil, jak jednou uvidím Kubu. A chtěl jsem tam jet dřív než umře Fidel. Tak dlouho jsme se chystali, až jsme tohle nestihli. Na druhou stranu, jak jsem to tam viděl, si nemyslím, že by to tam bylo jiný. Nestihli jsme jenom o malou chvilku.
Sletěli jsme se z různých koutů Evropy. Já letěl z Prahy přes Zurich a Ines pak z Barcelony přes Madrid. Původně jsem měl přiletět dřív bež ona, ale v Curychu sněžilo a tak jsme odletěli později. Takže nejenom, že jsem tam byl později než ona a měl být dřív, ale i jsem přiletěl na jiný terninál. To jsem vůbec netušil, že by snad měli v Habana víc terminálů než jen jeden. Ten můj vypadal trochu jako ze socialistickýho filmu. Kluci co tam vykládali zavazadla se moc rychle nepohybovali a tak vyložit Edelweiss letadlo jim trvalo víc než 2 hodiny. Naštěstí jsem byl z letadla v dobrém rozmaru. Najedl a napil jsem se dobře, Švýcaři měli i dobrej chleba. Žádný ten navlhlý letadlový, ale opravdový!
Jako další krok jsem musel řešit peníze. Bankomaty tam neexistují, alespoň na letišti, takže jsem si musel vyměnit eura. Gigantická fronta s kurzem, který nebyl pro měnící příliš dobrý, ale museli jsme směnit ať jsme chtěli nebo ne, protože bysme neměli peníze na taxík.
Potřeboval jsem jen jet z jendoho terminálu na druhej a to mě stálo hned myslím 15 euro. Vzhledem k tomu, že to bylo asi 3 km to byla naprosto nestydatá cena. A tím to pro mě začalo.
Naštěstí fungoval telefon, tak jsem mohl Ines zavolat kde je a nakonec jsme se i dokonce na tom druhým terminálu i potkali!
Pak jsme dalších 30 minut jeli po rozbitých silnicích do centar Habany, kde jsem objednal casa particulares. Prostě každý kdo může tam udělá ze svého domova penzion a ubytovává turisty.